Předplatné za výhodnou cenu

Editorial

Ztracená dcera i energie

Letos poprvé jsme byli u moře i s nejmladší dcerou. Jednoho dne při stlaní postelí mluvím na Vivien - a ticho. Kouknu se k dětem do pokoje a vidím otevřené dveře. "Vivi, jsi tady?" "No tak, Vivien, kde jsi?" "Vivienko?!" Odpověď žádná. Vyběhla jsem z pokoje, běžela k bazénu a pořád volala její jméno. Nic. V jídelně také nic. Na cestě k moři jen pár lidí, ale Vivien nikde. Rychle jsem běžela zpátky na pokoj zavolat zbytek rodiny na pomoc při hledání, dveře pořád otevřené a najednou jsem uviděla Vivien, jak sedí v klidu na posteli (kde mimochodem vzorně seděla celou dobu, co jsem ji hledala, jen se mi neozvala). Začala jsem šíleně křičet, že už mi nikdy nesmí utéct, že ji mohl někdo ukrást, jak moc jsem se o ni bála a ona jen překvapeně vykulila oči a neskutečně zodpovědně mi odpověděla: "Maminko, já byla tady, nikam neutekla, neudělala bych to..." A po mém výstupu věřím, že už to v životě ani nikdy neudělá. Nicméně dovolená mě stála víc energie, než jsem na ní stihla nasbírat.

Po návratu mi psal známý, že nás vítá doma a ať si užíváme sluníčko i tady. Na odpověď, že děkuji, ale chtělo by to doplnit nějakou energii, mi přišla SMS: Energie zase bude. Pokud ji chceš hned, uchop vidličku do pravé ruky a následně ji můžeš pozorovat, její tvar a ohyby, její hroty, prohlížet si svůj úchop, zhluboka dýchat a následně ji s výkřikem "Ohm Mani Padme Ampér" vrazit do elektrické zásuvky - a baterky budeš mít dobitý.

Přeji vám krásné pozdní léto plné dobitých baterek!

Jana Militká
šéfredaktorka